Je klidná noc. Vane vítr, který naráží do stromů a láme větvičky. Je slyšet i řeka, která svým zpíváním šumí. V temných roztrhaných stanech je cítit silný zápach zaschlé krve a je slyšet hluboký chrapot podivuhodných bytostí, který je nejen odstrašující, ale i odpudivý. V tu ránu je z dálky slyšet dupot, řinčení zbraní a cvakání zbroje. Velitel smečky skřetů Julianek, táhne se svojí malou armádou k temným stanům. Zařve „Do boje, všichni ke stanům a nikoho nešetřit”! Zapálili a rozsekali stany, ale nikdo v nich nebyl. Skřeti přestali mávat zbraněmi a zmírnili. Jeden z nich se zaposlouchal a pravil: „Takuvééé tichoo a tén chlad, které mi leze po záádech”, dostal dýkou skrze břicho. Byla to past. Nekromant Ashrem na kopci čaroval cosi magického. Zombie lezli ze země ven a útočili na skřety. Než se skřeti vzpamatovali, pár jich padlo, ale postavili se nepřátelům a bojovali jako psi postižení vzteklinou. Vůdce skřetů se úspěšně prosekával cestou k nekromantovi, ale ten byl moc silný a tvořil před skřetím vůdcem nové zombie. Pár skřetů šlo za ním, jako jde věrný pes za svým pánem. Prosekal se na kopec a pravil: „Zle se ti povede, černokněžníku, braň se“, napřáhl meč a sekl skrze nekromanta. Jenže nekromant zmizel. Nedaleko však uviděl, jak černá kápě zalézá za les. Vypravil se rychlým krokem, aby zničil zlo, které mu nedává spát. Došel k lesu, ale už nic nespatřil. Chvílemi se rozhlížel, ale věděl, že se musí ihned vrátit, protože jeho vojáci bojují s nepřítelem. Vyšel na kopec, rozhlídl se a z hola nic. Žádné stany, žádná mrtvá těla ani stopy. V tu chvíli mu někdo zaklepal na rameno, otočil se a….